V následujícím textu se můžete dočíst více o tom, co je to muzikoterapie, jak vznikla a k jakým účelům se využívá.
Vliv zvuku na lidský organismus
Často si neuvědomujeme kolika zvukům, v přeneseném slova smyslu hlukům, jsme v každodenním životě vystaveni. Doslova ze všech stran se na nás tyto hluky valí, auta na silnici, šum ulice, továrny, pracoviště, domácí spotřebiče. Nevnímá je pouze naše sluchové ústrojí, neboť podle francouzského ušního lékaře prof. Alfreda Tomatise slyšíme celým povrchem těla. Hluky neblaze působí na náš organismus, ovlivňují pozornost člověka, jeho myšlení, schopnost zapamatování a dokonce napomáhají ke zvyšování stresu.
Nelibé a škodlivé zvuky je dobré vyvažovat zvuky libými, léčivými, přesněji řečeno, určitým druhem hudby. Hudba má na jednu stranu na člověka blahodárný účinek, zlepšuje kvalitu života, jak dlouhodobě a vážně nemocným, tak zdravým jedincům, kteří z ní čerpají energii a sílu, využívají jí jako prevenci. Stala se pomocníkem při léčbě dyslexií, autismu, Parkinsonově a Alzheimerově nemoci, využívá se během porodu, v ordinacích stomatologů (již ve 40. letech), při operacích jako další anestetikum apod. Dále ovlivňuje náš organismus, příznivě totiž působí na hladinu cukru v krvi, srdeční tep, krevní tlak atd.
Naopak hudba, pokud je nesprávně zvolená, člověku neprospívá. Její negativní dopady jsou prakticky stejné jako dopady škodlivých zvuků na lidský organismus. I hudba má svá rizika. Všichni jistě známe situace, kdy jdeme po náročném dnu z práce nakoupit, a ze všech stran nákupního centra se k nám line hudba, která nás obtěžuje nebo je nám nepříjemná. Stejně je tomu v restauracích či kavárnách a stále častěji i na pracovištích. Nadbytečná hudba je nám neustále předhazována. “
Otázkou tedy zůstává, jaká hudba je tělu prospěšná? Sveten Halpern uvádí, že tělo samo nejlépe ví, jaká hudba a zvuky ho harmonizují a zase naopak, samo si instinktivně vybere. Vlasta Marek, český představitel New Age zabývající se teorií hudby a muzikoterapií, zase tvrdí, že současná hudba neléčí a uvádí několik zajímavých důvodů a vysvětlení, např:
Je příliš složitá:
Právě měření buněk ukázalo, že ke své harmonizaci nepotřebují jen určitou dobu působení, ale především to, že je na ně dnešní hudba, plná rychle se měnících akordů, příliš komplexní: buňky se ještě nestačily „vyladit“ na jeden akord a už následuje další a další.
Je příliš rychlá:
Hudba začíná tělo harmonizovat, tedy léčit, jen v tom případě, pokud má tempo menší jak 60 úderů za minutu.
Je příliš rozladěná:
Pravděpodobně jen málo lidí ví, že se koncem 16. století odehrálo něco, co mělo na léčivý potenciál hudby zásadní vliv. Belgický sbormistr Adrian Willaert přeorganizoval do té doby používaný systém přirozeného ladění na systém pravidelný – stupnice byla rozdělena na dvanáct stejných intervalů a takové ladění dostalo název temperované. Jinými slovy, aby piano ladilo se všemi dalšími nástroji v orchestru, muselo se „přizpůsobit“. „Willaert tímto kompromisem zbavil většinu hudby schopnosti léčit,“ tvrdí Kay Gardnerová, známá autorka a interpretka hudby new age. „Od těch dob se západní hudba vyvíjela jiným než léčivým směrem, pryč od tónu a melodií, které používal kléčení například Pythagoras.“
Je příliš krátká:
Jak již bylo zmíněno, měřením buněk se zjistilo, že ke své harmonizaci potřebují určitý časový interval. Vlasta Marek, ale i jiní muzikoterapeuté tvrdí, že hudba bude tělu prospěšná po 6 – 8 minutách působení. Trvalé důsledky přicházejí až po dvaceti minutách.
Je příliš emočně negativní:
Naše hudba je většinou plná negativních emocí, které se neblaze odrážejí na posluchači. Západní hudba často vzniká v reakci na určitou situaci např. známí skladatelé a hudebníci často skládají písně, ve kterých se snaží „vyzpívat“ ze svých pocitů, např. ze ztráty někoho blízkého. „Samozřejmě to platí i naopak: když si parta mladých kluků dokáže vyvzdorovat naprostou tvůrčí svobodu a hraje si jen tak pro radost, z přetlaku mládí, pak z toho vzejdou takové písničky, které si s chutí zpívají další a další generace.“
Abychom téma vlivu hudby na lidský organismus uzavřeli, pokusíme se zodpovědět otázku, jaká hudba léčí. Je nutné upozornit, že odpovědi na tuto otázku se mohou u různých muzikoterapeutů významně lišit.
Pokud si však uvědomíme onu velkou různorodost v muzikoterapeutických přístupech, musíme s touto názorovou rozpolceností počítat. Například Vlasta Marek říká, že:
Pomalá hudba je nejvhodnější:
Ve výsledku je nejspolehlivější hudba pomalá, V. Marek uvádí příklad s indickými hudebníky: „Indičtí hudebníci tvrdí, že rychle hrají jen začátečníci a že opravdoví mistři svého nástroje si mohou dovolit hrát pomalu. Naprostá většina evropské, chcete – li západní, hudby jaksi zrcadlí stav naší společnosti – je uspěchaná, nesoustředěná, neustále poletuje od tématu k tématu. I v tomto smyslu mají indičtí mistři pravdu, když tvrdí, že my, zápaďané, jsme „hudební barbaři“. Vjejich očích pubertálně spěcháme, křičíme, u ničeho nevydržíme a skladby na večer či do zimy přehráváme klidně ráno v létě. A navíc jsme falešní.“
Důležitý je nepravidelný rytmus:
Toužíme – li po hudbě, která by nás léčila, obraťme se k rytmům přírodním. Hudba přírody nemá pravidelný rytmus, proto bychom měli poslouchat převážně hudbu s nepravidelnými rytmy.
Přírodní ladění:
„Neobsahuje – li hudba žádný rytmus, je to z terapeutického a duchovního hlediska ještě lepší. Zatím se neví, proč a jak, ale poslech takového převalování táhlých a jakoby nikdy nekončících zvukových ploch, rychleji navodí v posluchačově mozku až mozkové vlny theta (4 – 7 Hz), které jsou natolik spojeny s mystickými a šamanskými zážitky, že se takovému stavu mysli přímo říká „šamanské vědomí“. S šamany jsou ovšem nevyhnutelně spojeny i šamanské ploché bubínky a chřestidla a přeneseně také hudba v přírodních laděních.“
Podstatná je délka:
Naše hudba nemá vhodnou délku (buňky se nestihnou zharmonizovat), měli bychom tedy volit takovou hudbu, která trvá minimálně 6 – 8 minut, nejlépe 20 minut.
Instrumentální hudba:
Hudba by měla být vzásadě instrumentální. Jakmile se v hudbě objevuje textová složka, náš mozek začíná okamžitě pracovat.
Alikvoty jsou léčivé:
„Hudba, která léčí, by měla být hrána na nástroje bohaté na alikvoty.“ Takovým typickým nástrojem je např. australské didgeridoo. Dokonce i samotný hlas představuje „nástroj“, který je schopen „zahrát“ alikvotní tony. Alikvotnímu zpěvu se může naučit téměř každý z nás. A co to vlastně alikvoty jsou? „Žádný zvuk na světě není „čistý“ – není to jen jediná frekvence. Hrané nebo zpívané C není jen C. Tón C je složen ze základní frekvence a dalších násobků frekvence původní, kterým se říká alikvotní neboli harmonické tóny.“